můj pražský život začíná nabírat na obrátkách. Ale asi jinak, než byste si mysleli. člověk by si řekl, že když někdo bydlí dva měsíce v Praze tak už bude plně ztotožněn s novým prostředím, vyzná se v něm lépe na začátku a jen tak něco ho nepřekvapí. Jenže to by ten někdo nesmělo znamenat JÁ.
Má pozornost krutě upadá. Dřív jsem byla z jízdy metrem tak "vyděšená", že jsem neustále sledovala, kde jsem, kam jedu, kde vylezu. Dobře, že občas přejedu stanici, to se stane (znáte to, člověk se zamyslí....). Ale že já jsem schopná vystoupit na stanici, kde chci vylézt na povrch zemský, ale jdu místo toho na přestup a uvědomím si to až když koukám o 2 patra jinde a kilometr dál na tu tabuli se stanicema a říkám si, holka, to by se mělo léčit. Každopádně vrchol nastal, když jsem nastoupila na můstku, vesele jela a na Hradčanské (tři stanici dál) si uvědomila, že jsem ASI měla nastoupit do toho vlaku v druhém směru.....
Očekávala jsem, že s tak radikálním krokem v mém životě do něj vtrhnou i ty nešvary "dospěláků". Ne, že by mi to tak vadilo, ale kafe mi pořád přijde nechutný, pivo hořký a víno hnusný. Takže piju š'távu Jupí; meltu a čaj černý (obé s mlékem), stejně jako po celý svůj dosavadní život.
takže zdar velkoměstskému životu
stále nesnáším když někdo pospíchá (řekla jsem si dnes když jsem letěla na autobus a poté brala schody po dvou), nesnáším velké supermarkety (řekla jsem si dnes v samoobsluze Brych u nás na náměstí, kde mi říkaj Andulko) ale když každý den otvírám ty veliký dveře, vedle kterých je tabulka Přírodovědecká fakulta UK, tak si říkám, že to za to stojí...
