Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů. Iz 26,19

Život je jako pohádka. Nepřipadá vám to taky tak někdy? Jeden den si člověk říká, že to naše žití je vším jiným než procházkou růžovým sadem a hned další den je to všechno jinak. Tím nechci naznačovat, že svůj život prožívám jako bych byla ne vrcholu blaha neustále, ale s blížícím se podzimem (nebo spíš - právě dnes večer), mám docela dobrou náladu. (možná je to tím, že jsem si po obědě pospala a pak se koukala na film; ale snad až tak přízemní nejsem :-).
Každopádně musím říct (no ono to z toho tak víceméně vyplývá), že když vidím ty žlutozelené stromy a tu modrou oblohu a červené nosy kolemjdoucích, ty barvy mi v srdci malují dobrou náladu. No, jak jinak bych se měla cítit, když už mám ČTVRTÝ MĚSÍC PRÁZDNINY. Já už ani nevím, jak se píše. Jediná okolnost ohledně školy, která mě nenechává chladnou je ta, že stále nemám rozvrh, že stále nevím kdy ho budu mít a jsem na to "fakt" zvědavá. Za týden mám imatrikulaci a říkám si: "tak už je to tady" - s mou obvyklou smíchaninou ironie, natěšenosti, strachu a flegmatičnosti.....
Dnes jsem jela do MB do knihovny a taky reklamovat boty. Tomu byste nevěřili, po rozhovoru s vedoucí prodejny Baťa jsem si připadala jak v Procesu. Nikdo nic neví, "oni" rozhodnou, ne "oni" si s tím udělají co chtějí a my do ničeho nemůžeme zasáhnout, musíme "jim" to přenechat. A to vše s tak připitomělým úsměvem, že jsem byla ráda, když jsem odtamtud vypadla. hrůza.
znáte to? já to dodnes neznala....... jako v byrokratickym bludišti...blé

(přečetla jsem si to po sobě, a musela jsem si přiznat pravdu: Anno, vy jste vážně trochu cáklá, jak jenom můžete začínat text "Život je jako pohádka" a končit s "blé"?
Zauvažovala jsem a došla jsem k tomuto: jsem melancholik - věčný optimista. jde to?! ) achjo

hrst květů broskvových

Vůně červených leknínů zmírala.
Lehounký podzimní vzduch pronikal
nefritovými perlami záclony.
Za svitu pochodní, ve člunu orchideí,
kdo tedy, z mraků, zahrnul mne
takovým poselstvím lásky?
Byl to čas, kdy labuť divoká se vrací,
lůna plnila pavilón k západu.

Květy, jak zvykly, víří roztěkaně.
Rozlitá voda stéká

v bod společný a hromadí se maně.

Ti, kdož jsou stejné povahy,
myslí jeden na druhého.
Ale my, běda! odloučeni jsme
a já se stala příliš zručnou ve smutku.

Nic tuto lásku zničit nemůže ni odstranit.
Pod mými řasami na chvilku směla být;
teď těžce leží na mém srdci.

báseň dynastie Sung; básnířka Li Čching-čao (11.-12. stol.)

čau mudlové,

odpusťte mi toto mírně hanlivé označení, ale já si zkrátka nemůžu pomoct... Poslední dny čtu pořád Harryho a velice si to užívám, protože už je to po kdovíjakdlouhédobě.... (teda ale znám to stále skoro nazpaměť) Občas si říkám, že by to teda vážně nebylo špatný umět čarovat. To by stačilo říct "Accio večeře", no, a bylo by to. A zatím tu sedím, koukám jak se stmívá a v břiše mi kručí.
Už dlouho jsem nepsala, pravda, neměla jsem na to vůbec tu správnou "sdělovací" náladu. Co se stalo důležitého.....jo, měla jsem zápis na školu, bylo to v rámci třídenního kurzu. Já sice nejsem člověk, který by věci nějak extra emocionálně prožíval, ale když jsem v Celetné ulici stála v centru UK v dlouhé frontě na UK-ISIC kartu, přiznávám, že jsem se tetelila blahem (co teprv, když jsem tiskla v ruce index :-).
PŘIZNÁVÁM, jsem uhozená, ale já byla fakt šťastná.

(víte jakou postavu z Pottera si někdy sama připomínám?)

(rada: Pošuka Moodyho ne :-)


jo ten obraz je Durer