hrst květů broskvových

Vůně červených leknínů zmírala.
Lehounký podzimní vzduch pronikal
nefritovými perlami záclony.
Za svitu pochodní, ve člunu orchideí,
kdo tedy, z mraků, zahrnul mne
takovým poselstvím lásky?
Byl to čas, kdy labuť divoká se vrací,
lůna plnila pavilón k západu.

Květy, jak zvykly, víří roztěkaně.
Rozlitá voda stéká

v bod společný a hromadí se maně.

Ti, kdož jsou stejné povahy,
myslí jeden na druhého.
Ale my, běda! odloučeni jsme
a já se stala příliš zručnou ve smutku.

Nic tuto lásku zničit nemůže ni odstranit.
Pod mými řasami na chvilku směla být;
teď těžce leží na mém srdci.

báseň dynastie Sung; básnířka Li Čching-čao (11.-12. stol.)