jó, jó, už si zvykám. Neříkám, že už jsem "ostřílený student biologie", to budu až po zkouškovým. (tedy, ehm, pokud nebudu "odstřelený bývalý student biologie"-no, ale to teď každopádně nemá cenu řešit).
Takže můžu s klidným svědomím říct, že pokud by přede mnou nebyl ten měsíc děsu, bylo by to fakt dobrý! tyjo, baví mě to. Je to všechno hrozně zajímavý (něco až moc, takže to nechápu :-)
V Praze se už taky pomalu zabydluju, a snažím se k Pražanům zaujmout kladný postoj. Což mi někdy dělá problémy (především v MHD), takže jsem nasadila drsnou léčbu-chodím na procházky po krásách Prahy (kdy jindy než na podzim) a snažím se nemyslet na tu depresivitu autobusové zastávky Skalka, když je zima, tma a prší a já jedu v 7 ze cvičení z bezcévných rostlin. Jo a taky se snažím ignorovat jednoho našeho profesora (tedy, já NEVÍM jestli to je prof. nebo doc. nebo RNDr. nebokdovíco - a oni si na tom prej dost zakládají....), který je schopen za jednu přednášku říct 15x slovo "VORGANISMY", čímž mě přivádí do vyloženě vyděšeného stavu.
...

jo a víte co je ještě fakt vtipný? ty latinský názvy, co tu do nás hustí. jak já se snažím si něco zapamatovat, jenže to není žádná legrace! Ono je někdy problém to vůbec z tý prezentace opsat! Tak např. jsem se naučila sinici (čico) Cylindrospermopsis raciborskii (to si budu pamatovat do smrti), a nic jinýho už do tý hlavy nenarvu! :-)

tak jestli škola...tak teda škola....

SMÍŠENÉ POCITY. A TO SILNĚ.

tak asi takto by se to dalo vyjádřit. Imatrikulace, ta byla opravdu hezká, jen si to představte- krásný sál Karolina, zvuk Jezu, Kriste, štědrý kněže; chlápci a dámy v hábitech, dvěma prsty se dotknout žezla (kdovíjakýho), potřást si rukou s "honorábiles" prorektorem a vyřknout ono téměř posvátné "slibuji". mělo to jen tu chybu, že jsem sice řekla ono slovo dostatečně nahlas, ale vzápětí jsem si uvědomila, že jsem vůbec neposlouchala, když se ten slib četl, takže vůbec nemám páru, co jsem slíbila :-). Ale ta "slavnostnost" v tom byla.

Hned v ten samý den jsem zamířila na přednášku Úvod do evoluční biologie. Jenže. já s tím nepočítala, tak si to představte - já, největší pintlich ohledně psacích potřeb (inkoustové pero Parker) a sešitů (kroužkový, recyklovaný, ale s jemným povrchem, aby na to šlo velice příjemně psáti) a přeborník v touze nenápadného oblékání jsem se ocitla na přednášce BEZ tužky, BEZ papíru, V šatech se stříbrnou aplikací, PODPATKÁCH jak kráva a s rudými nehty. jsem si připadala jako vůl. Okolo mě 300 lidí v džínách, líně přežvikujících a obložených štosy papíru (zjevně starší ročníky). a to podotýkám, že já nejraději sedím tak ve 2.-4. řadě a tady jsem byla až v tý úplně poslední! brrrr

Tento zážitek (velmi ovlivněn tím, že jsem přednášejícímu nerozuměla půlku toho, co říkal), ve mě zanechal dost silný negativní dojem. Zkrátka pocit, že jsem naprostej looser.

Na přednášce z parazitologie jsem zase po vyběhnutí šílených schodů byla nucena dvě hodiny sedět na zemi před otevřeným oknem, takže jsem teď víceméně nemocná a když mám rýmu, je pro mě problém vidět svět optimisticky.

Jinak se mi zdá že ti profesoři (většina) jsou z jinýho světa a asi nikdy neviděli, co se probírá na gymplu a myslí si, že my všichni od tří let studujeme termodynamický zákony a teoretickou matematiku (a to, KURŇA, studuju biologii!!!!)

Ale jak říkám , to SE zvládne, a když ne, SVĚT SE NEZBÓŘI.....

jsem asertivní, inteligentní, perspektivní mladá žena s budoucností...jsem....jsem.....

:-)

ty obrázky v kostce vyjadřují to, co jsem napsala. líní čtenáři si je mohou pouze prohlédnout...

ale jo, alespoň se těším na mikroskopy.... třeba se to všechno příští týden bude zdát jiné....

Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů. Iz 26,19

Život je jako pohádka. Nepřipadá vám to taky tak někdy? Jeden den si člověk říká, že to naše žití je vším jiným než procházkou růžovým sadem a hned další den je to všechno jinak. Tím nechci naznačovat, že svůj život prožívám jako bych byla ne vrcholu blaha neustále, ale s blížícím se podzimem (nebo spíš - právě dnes večer), mám docela dobrou náladu. (možná je to tím, že jsem si po obědě pospala a pak se koukala na film; ale snad až tak přízemní nejsem :-).
Každopádně musím říct (no ono to z toho tak víceméně vyplývá), že když vidím ty žlutozelené stromy a tu modrou oblohu a červené nosy kolemjdoucích, ty barvy mi v srdci malují dobrou náladu. No, jak jinak bych se měla cítit, když už mám ČTVRTÝ MĚSÍC PRÁZDNINY. Já už ani nevím, jak se píše. Jediná okolnost ohledně školy, která mě nenechává chladnou je ta, že stále nemám rozvrh, že stále nevím kdy ho budu mít a jsem na to "fakt" zvědavá. Za týden mám imatrikulaci a říkám si: "tak už je to tady" - s mou obvyklou smíchaninou ironie, natěšenosti, strachu a flegmatičnosti.....
Dnes jsem jela do MB do knihovny a taky reklamovat boty. Tomu byste nevěřili, po rozhovoru s vedoucí prodejny Baťa jsem si připadala jak v Procesu. Nikdo nic neví, "oni" rozhodnou, ne "oni" si s tím udělají co chtějí a my do ničeho nemůžeme zasáhnout, musíme "jim" to přenechat. A to vše s tak připitomělým úsměvem, že jsem byla ráda, když jsem odtamtud vypadla. hrůza.
znáte to? já to dodnes neznala....... jako v byrokratickym bludišti...blé

(přečetla jsem si to po sobě, a musela jsem si přiznat pravdu: Anno, vy jste vážně trochu cáklá, jak jenom můžete začínat text "Život je jako pohádka" a končit s "blé"?
Zauvažovala jsem a došla jsem k tomuto: jsem melancholik - věčný optimista. jde to?! ) achjo

hrst květů broskvových

Vůně červených leknínů zmírala.
Lehounký podzimní vzduch pronikal
nefritovými perlami záclony.
Za svitu pochodní, ve člunu orchideí,
kdo tedy, z mraků, zahrnul mne
takovým poselstvím lásky?
Byl to čas, kdy labuť divoká se vrací,
lůna plnila pavilón k západu.

Květy, jak zvykly, víří roztěkaně.
Rozlitá voda stéká

v bod společný a hromadí se maně.

Ti, kdož jsou stejné povahy,
myslí jeden na druhého.
Ale my, běda! odloučeni jsme
a já se stala příliš zručnou ve smutku.

Nic tuto lásku zničit nemůže ni odstranit.
Pod mými řasami na chvilku směla být;
teď těžce leží na mém srdci.

báseň dynastie Sung; básnířka Li Čching-čao (11.-12. stol.)

čau mudlové,

odpusťte mi toto mírně hanlivé označení, ale já si zkrátka nemůžu pomoct... Poslední dny čtu pořád Harryho a velice si to užívám, protože už je to po kdovíjakdlouhédobě.... (teda ale znám to stále skoro nazpaměť) Občas si říkám, že by to teda vážně nebylo špatný umět čarovat. To by stačilo říct "Accio večeře", no, a bylo by to. A zatím tu sedím, koukám jak se stmívá a v břiše mi kručí.
Už dlouho jsem nepsala, pravda, neměla jsem na to vůbec tu správnou "sdělovací" náladu. Co se stalo důležitého.....jo, měla jsem zápis na školu, bylo to v rámci třídenního kurzu. Já sice nejsem člověk, který by věci nějak extra emocionálně prožíval, ale když jsem v Celetné ulici stála v centru UK v dlouhé frontě na UK-ISIC kartu, přiznávám, že jsem se tetelila blahem (co teprv, když jsem tiskla v ruce index :-).
PŘIZNÁVÁM, jsem uhozená, ale já byla fakt šťastná.

(víte jakou postavu z Pottera si někdy sama připomínám?)

(rada: Pošuka Moodyho ne :-)


jo ten obraz je Durer

the light of world

William Hunt - Světlo světa

BAF

Hej lidi to je fakt super, že jsou prázdniny. Dnes jsem si vzpomněla, jak jsem celý minulý školní rok v záchvatech trudnomyslnosti úpěla: "kéž by už byl srpen, to budu vědět, co se mnou bude!!" (jakože maturita a přijímačky) A teď je tu. Maturita dopadla "nad očekávání" a 1. 10. začnu studovat "ekologickou a evoluční biologii" (teda pokud pochopim jak se dělá ten blbej rozvrh v kreditovém systému:-). Je to divný, když člověk něco moc chce, tak by se za to mohl modlit pořád, ale často, když se to splní, za to Bohu ani nepoděkuje (můj případ). DÍKY!

Jak jsem již psala dříve, byla jsem v Anglii (což je ČÁST Spojeného království Velké Británie a Severního Irska - pro Míru :-), pozval nás sbor z Orpingtonu, což je město asi 20 mil od Londýna. Bylo to naprosto super. Já bydlela s Káťou u Maisie, což byla starší dáma, bývalá tanečnice a učitelka latinskoamerických tanců.. každý den jsme jeli na nějakej výlet (Rochester, Bexhill, Hastings (jojo 1066), Londýn, Greenwitch, Sevenoaks,.....no zkrátka jsme byli pořád někde). Jednou byl ve sboru koncert, v neděli jsme hráli scénku. Byla o "run life race"a bylo několik závodníků a běželi jsme podle mapy a nikdo nedoběhl....já hrála fakt vtipou postavu (kdo mě zná pochopí). Přišla jsem tam (deštník, květinovaná sukně, podpatky) a řekla: "Hello, I am a sweet girl." No zkrátka šílenost....ale lidem jsme se líbili. Pak jsme ještě zpívali nějaký český písně a po první písni se mi děsně rozladila kytara, tak to asi bylo taky vtipný :-) V Londýně jsem zjistila, že mám "agorafobii" - strach z davů (teda já to vím už dlouho, ale nevěděla jsem, jak se to jmenuje; no zkrátka když jsou někde davy ( a já v nich, pochopitelně), chce se mi omdlít a zvracet a mám pocit, že všechny ty lidi nenávidím....fakt psycho...a tak to bylo v tom Londýně ..hlava na hlavě...

Ale musím říct, celý mládeži se nám tam moc líbilo, cítili jsme, že nás ti lidi mají rádi a bylo to jako doma. Jeden pán dokonce přijel jen kvůli nám z Kosova, kde je misionář. Pán Bůh nás chránil a myslím že skrze lidi jsme mohli cítit i jeho lásku.

A ty jejich cihlový domy, to je něco tak krásnýho! Levandule, růže..jak v pohádce...

Zítra jedu na Effathu (soustředění pěveckých sborů), už po jedenácté!!!!!! to jsem stařec.... Já se vždycky jen ptám, jestli vůbec umím zpívat... :-)

fota z VB ještě nemam (já hlavně fotila normal zrcadlovkou), časem až někde něco splašim, tak sem dám výběr...

fotky: sbor v Orpingtonu, Maisie, Effatha - loňský koncert Litomyšl

jo sorry, je to fakt dnes zmatený..v hlavě mi to přeskakuje a vy to, chudáčci mí malí, musíte snášet :)

Pana Darcyho jsem nepotkala....asi odjel na Pemberley :-(