Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů. Iz 26,19
Život je jako pohádka. Nepřipadá vám to taky tak někdy? Jeden den si člověk říká, že to naše žití je vším jiným než procházkou růžovým sadem a hned další den je to všechno jinak. Tím nechci naznačovat, že svůj život prožívám jako bych byla ne vrcholu blaha neustále, ale s blížícím se podzimem (nebo spíš - právě dnes večer), mám docela dobrou náladu. (možná je to tím, že jsem si po obědě pospala a pak se koukala na film; ale snad až tak přízemní nejsem :-).
Každopádně musím říct (no ono to z toho tak víceméně vyplývá), že když vidím ty žlutozelené stromy a tu modrou oblohu a červené nosy kolemjdoucích, ty barvy mi v srdci malují dobrou náladu. No, jak jinak bych se měla cítit, když už mám ČTVRTÝ MĚSÍC PRÁZDNINY. Já už ani nevím, jak se píše. Jediná okolnost ohledně školy, která mě nenechává chladnou je ta, že stále nemám rozvrh, že stále nevím kdy ho budu mít a jsem na to "fakt" zvědavá. Za týden mám imatrikulaci a říkám si: "tak už je to tady" - s mou obvyklou smíchaninou ironie, natěšenosti, strachu a flegmatičnosti.....
Dnes jsem jela do MB do knihovny a taky reklamovat boty. Tomu byste nevěřili, po rozhovoru s vedoucí prodejny Baťa jsem si připadala jak v Procesu. Nikdo nic neví, "oni" rozhodnou, ne "oni" si s tím udělají co chtějí a my do ničeho nemůžeme zasáhnout, musíme "jim" to přenechat. A to vše s tak připitomělým úsměvem, že jsem byla ráda, když jsem odtamtud vypadla. hrůza.
znáte to? já to dodnes neznala....... jako v byrokratickym bludišti...blé
(přečetla jsem si to po sobě, a musela jsem si přiznat pravdu: Anno, vy jste vážně trochu cáklá, jak jenom můžete začínat text "Život je jako pohádka" a končit s "blé"?
Zauvažovala jsem a došla jsem k tomuto: jsem melancholik - věčný optimista. jde to?! ) achjo
Každopádně musím říct (no ono to z toho tak víceméně vyplývá), že když vidím ty žlutozelené stromy a tu modrou oblohu a červené nosy kolemjdoucích, ty barvy mi v srdci malují dobrou náladu. No, jak jinak bych se měla cítit, když už mám ČTVRTÝ MĚSÍC PRÁZDNINY. Já už ani nevím, jak se píše. Jediná okolnost ohledně školy, která mě nenechává chladnou je ta, že stále nemám rozvrh, že stále nevím kdy ho budu mít a jsem na to "fakt" zvědavá. Za týden mám imatrikulaci a říkám si: "tak už je to tady" - s mou obvyklou smíchaninou ironie, natěšenosti, strachu a flegmatičnosti.....
Dnes jsem jela do MB do knihovny a taky reklamovat boty. Tomu byste nevěřili, po rozhovoru s vedoucí prodejny Baťa jsem si připadala jak v Procesu. Nikdo nic neví, "oni" rozhodnou, ne "oni" si s tím udělají co chtějí a my do ničeho nemůžeme zasáhnout, musíme "jim" to přenechat. A to vše s tak připitomělým úsměvem, že jsem byla ráda, když jsem odtamtud vypadla. hrůza.
znáte to? já to dodnes neznala....... jako v byrokratickym bludišti...blé
(přečetla jsem si to po sobě, a musela jsem si přiznat pravdu: Anno, vy jste vážně trochu cáklá, jak jenom můžete začínat text "Život je jako pohádka" a končit s "blé"?
Zauvažovala jsem a došla jsem k tomuto: jsem melancholik - věčný optimista. jde to?! ) achjo
